17 všesokolských sletů ve světle historie - 5. díl
Jestli se komunistům nedá na konci "Třetí republiky" (květen 1945 – únor 1948) něco upřít, tak je to
stoprocentní připravenost na to, jaké kroky budou podnikat po uchopení moci. Dalo by se s jistou dávkou
škodolibosti poznamenat – jaký rozdíl s dnešními vládami… Již 27. února (dva dny po Vítězném únoru)
"Ústřední akční výbor Národní fronty" činí první rasantní kroky ve snaze mít vše pod absolutní kontrolou –
včetně tělovýchovy a sportu. Značka Sokol je novými vládci defacto přivlastněna a zneužita. Administrativně
jsou pod ni převedeny všechny tělovýchovné spolky včetně majetku. Svoji neblahou roli i v těch
nejzapadlejších místech republiky začínají sehrávat tzv. "akční výbory". V tělovýchovných jednotách
probíhají masové čistky a do jejich vedení jsou instalovány spolehlivé kádry…
Vedení KSČ si ovšem velmi dobře uvědomuje, jakou neocenitelnou hodnotu má pro vládnoucí režim
prezentace masových tělovýchovných a sportovních vystoupení. Tak, jak se komunisté ukázali velmi
učenlivými žáky v Moskvě co se týče "kroucení krkem svým ideologickým odpůrcům", tak se dokázali zcela
pragmaticky poučit z historie sokolských sletů. Nastává doba spartakiád. Tento název nespadá z nebe.
Proletářští tělovýchovní činovníci jím odkazují na dobu antiky a Spartakovu vzpouru otroků. Třídy
utlačovaných proti třídě vykořisťovatelů. Spartakus, gladiátor, vysoce trénovaný a tělesně zdatný atlet
bojuje za práva slabších. První spartakiádu uspořádala DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) již v roce 1921
na pražských Maninách. Dějová linie a nejrůznější peripetie včetně ideologického rozkolu této dělnické
prvorepublikové větve československé tělovýchovy však nejsou tématem tohoto pojednání. P.t. čtenář si je
může snadno nakliknout na Wik.
V období 1948 – 1989 proběhlo v Československu celkem 6 spartakiád a to vždy v pětiletém časovém
intervalu. První se konala v roce 1955 ve znamení mohutných oslav desetiletého výročí osvobození
Československa sovětskou armádou. S velmi smíšenými pocity se i přes principiální odpor k novému režimu
zúčastnili i bývalí sokolové. Chtěli prostě cvičit i v nových tělovýchovných jednotách pod jinou organizační
strukturou. Trochu odlišná byla opět situace na Slovensku. To bylo vždy více katolické a k ideologii
komunismu bylo tamní obyvatelstvo daleko více imunní. Spartakiáda Slovákům také ještě příliš evokovala
První republiku a nenáviděný čechoslovakismus. Nácvik se tam proto setkával i s pasivní rezistencí či
dokonce s drobnými sabotážemi… Za dalších pět let však už bylo "vše v pořádku" a organizace spartakiád
probíhala více méně nerušeně. Poslední, šestá spartakiáda se uskutečnila v roce 1985. Výjimkou
z pětiletého časového intervalu byla desetiletá časová prodleva mezi III. (1965) a IV. (1975) spartakiádou.
Důvod jistě uhodnou i mladší "nepamětníci" : sovětské tanky v srpnu 1968 v Československu. Spartakiáda
v roce 1970 v této rozjitřené době nepřicházela v úvahu. Normalizované vedení KSČ ještě nemělo situaci
zdaleka pod kontrolou a nemohlo si dovolit riziko masových protirežimních akcí. Podle pořekadla "z nouze
cnost" prezentovaly tehdejší sdělovací prostředky daleko skromnější "Tělovýchovné slavnosti" jako místní a
regionální akce navazující na slavné spartakiády. A naopak, nakrátko obnovené sokolské vedení usilovalo o
uspořádání XII. všesokolskému sletu, na což ovšem chyběl tolik potřebný čas. Moskevský mráz ukončil jarní
tání roku 1968 příliš brzy, normalizátoři byli daleko rychlejší… Sedmá spartakiáda plánovaná (a už i
nacvičená) se v roce 1990 na vrcholné celostátní úrovni neuskutečni už ze zcela jiných důvodů. To si většina
z nás pamatuje ještě docela dobře. Okresní přehlídky se ještě konaly. Celostátní finále už ale bylo
přesunuto na menší Stadion Evžene Rošického a některé kategorie byly vypuštěny. Slovenští cvičenci
nepřijeli vůbec. Zachránit spartakiádu v plném rozsahu se nepodařilo ani Občanskému fóru cvičitelů a
tvůrců hromadných vystoupení, kteří ji chtěli pojmout jako oslavu polistopadového vývoje… Na jedné
straně sice lze spartakiády hodnotit především jako mohutné propagandistické akce s jasným politickým a
propagandistickým podtextem, na druhé straně se však staly světovým unikátem a předmětem
všeobecného obdivu. Slova nejvyššího uznání pronesli i takové osobnosti jako byli předsedové
Mezinárodního olympijského výboru lord Killanin a J.A. Samaranch nebo šéf FIFA Joao Havelange. A nelze
také popírat, že i cvičenci mají v drtivé většině na spartakiády ty nejlepší vzpomínky, i když nácvik probíhal
takříkajíc "dobrovolně povinně". Autor těchto řádků si např. vzpomíná na první hodinu tělocviku v prvním
ročníku průmyslovky (září 1974). Před nastoupenou řadu rozjívených puberťáků předstoupil ředitel školy a
plamennými slovy "byl by to velmi hodnotný závazek", agitoval k účasti na nácviku skladby Svazarmu.
Pamětníci si jistě vybaví IV. Spartakiádu v roce 1975. V Košicích třicítky k padnutí a v Praze strašná zima,
déšť, cvičení v blátě. Jinými kapitolami se pro změnu zapsala do dějin spartakiád ta poslední z roku 1985.
Jednak megaúspěšnou skladbou dorostenek Poupata z dílny Františka Janečka v podání Michala Davida a
předspartakiádní panikou ze "spartakiádního vraha" Jiřího Straky (dopadeného měsíc před zahájením)…
Osobní vhled několikanásobné účastnice spartakiád Marcely Pryclové (Číhalové) si můžete přečíst v našem blogu https://sokol-vranovice.webnode.cz/l/spartakiady-1955-1985/
Celou historii spartakiád snad nejlépe vystihuje proslulý sportovní redaktor Otakar Černý
(spolumoderátor časně devadesátkového diskusního pořadu Co týden dal) : … někteří bývalí cvičenci si
pořád pochvalují, jak lidé společně cvičili, a vůbec se tužili, zatím co jiní se dívali na spartakiádní cvičení jako
na režimní propagandu. Sám Černý uvedl, že spartakiády měl a má vždy rád a obdivoval lidi, kteří na nich cvičili (Wik.)
Závěrečné pokračování příště.
Zdroje: Wikipedia, časopis Sokol
Pavel Šťastný